^ Job
1 2 3 4 5 6 |7| 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42
Jb 7,1 Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
Jb 7,2 Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává [skonání] díla svého:
Jb 7,3 Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci [plné] trápení jsou mi odečteny.
Jb 7,4 Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A [brzo-li] pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
Jb 7,5 Tělo mé odíno jest červy a strupem [i] prachem, kůže má puká se a rozpouští.
Jb 7,6 Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
Jb 7,7 Rozpomeň se, [ó Pane], že [jako] vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
Jb 7,8 Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
Jb 7,9 [Jakož] oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí [zase],
Jb 7,10 Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
Jb 7,11 Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
Jb 7,12 Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
Jb 7,13 Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
Jb 7,14 Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
Jb 7,15 Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
Jb 7,16 Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
Jb 7,17 Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
Jb 7,18 A že ho navštěvuješ každého jitra, [a] každé chvíle jej zkušuješ?
Jb 7,19 Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
Jb 7,20 Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
Jb 7,21 Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
^ help version 0.7 7.11.2010 biblequiz.wz.cz